Václav Hrabánek, původně právník a majitel bankovního domu se musel stát po komunistickém převratu v únoru 1948 závozníkem, lesním dělníkem, řidičem a taxikářem, aby nakonec zakotvil v idylickém šumavském údolí ve tři století starém mlýně. Tady bez elektřiny, teplé vody i dalších vymožeností civilizace, obklopen stádem huculských koní, hlubokými lesy a provázen svou ženou žil tři desetiletí, s pietou zrekonstruoval prastarý zchátralý mlýn, který se díky jeho úsilí zachoval a stal se architektonickou památkou.

Václav Hrabánek, veden touhou dotvořit i tradiční interiér venkovského stavení s koutem s obrázky, se obeznámil s tradiční technikou podmaleb na skle a jeho věhlas coby jediného žijícího šumavského umělce, vytvářejícího podmalby, brzy přesáhl hranice Šumavy. Jeho obrázky dnes zdobí nejen místní kapličky a kostely, ale objevují se i ve sbírkách muzeí, na výstavách i v soukromých sbírkách.

Od tradičního vyobrazení světců se V.Hrabánek dopracoval k rozsáhlým kompozicím, narativním scénám s množstvím postav, naivním parafrázím pláten velkých mistrů, vyvedených tradiční lidovou technikou obrázků na skle.

Ze svého "ztraceného ráje" v údolí Pstružího potoka se musel kvůli věku a obtížím života na samotě bez civilizačních vymožeností více než osmdesátiletý V.Hrabánek odstěhovat do domku v Kašperských horách, film postihuje i tento nostalgický rozměr příběhu.

Film je portrétem řezbáře žijícího v bývalé škole uprostřed bývalé vesnice Dobrá Voda na Šumavě. Významné poutní místo, kdysi vzkvétající německá vesnice, bylo po válce vysídleno, němečtí starousedlíci byli vyhnáni a vesnice se stala součástí pohraničního pásma. Československá lidová armáda, která zde měla posádku, ji dokonale zničila, většinu domů srovnala se zemí, německé kříže a náhrobky na hřbitově vojáci rozstříleli. Zůstal jen kostel, fara a škola, které byly armádou dokonale zdevastovány. Školu zakoupili manželé Tesařovi na počátku devadesátých let a zrekonstruovali ji.

Michal Tesař je vystudovaný teolog, který se živil jako dělník geologického průzkumu. V maringotkách geologů začal vyřezávat sošky ze dřeva, které jsou dnes jeho hlavní tvůrčí činností. Kromě poutních sošek světců vytvořil na třech místních hřbitovech v původně výhradně německých vesnicích jakési smírčí kříže s vyobrazením českých i německých světců a úryvkem z česky i německy psané modlitby.

Film o řezbáři navazujícím na tradici lidových výrobců sošek světců, který žije a tvoří v překrásné šumavské krajině, tak získává i rozměr česko-německého smíření.

Film mapuje tradiční výrobu proutěného zboží - košů a nůší z vrbového proutí i z loubků - štípaného dřeva jehličnanů. Kromě popisu tradičních výrobních postupů se podařilo zachytit i poslední dva činné výrobce v tradičním centru nůškařské výroby - v malé vísce Šimanov na Šumave.

Proseč na Českomoravské vysočině je městem, které proslulo výrobou dýmek, čibuků a fajfek. Dodnes tu zboží pro milovníky tabáku vyrábí továrna na dýmky, v minulosti však bylo do této výroby zapojeno celé městečko i široké okolí. Jak a kdy se sem dýmkařství dostalo a nakolik je tradice stále živá, to je příběh dalšího dílu cyklu. Film zachycuje různé technologie výroby, soustružníky i řezbáře a představuje nejen tradiční výrobce, ale i novou generaci jejich následovníků.